Lukášovic studánky

Dnes vám štěknu o Lukášovic studánkách. Na místě jsem objevil jen jednu jedinou studánku, tak mi název kebule moc nebere. Třeba se však nedaleko ukrývá další studánka, kterou jsem neobjevil. Kdo ví.

Tlapkal jsem měkoučkou cestou vedoucí mezi loukami se spoustou remízků. Za chvostem jsem měl bývalý vápencový lom Rabí s bývalým kamenolomem. I Vintířova studánka a zřícenina kaple Všech svatých byla nedaleko za mnou.

Všude, kam očadlo dohlédlo, byla nádherná příroda. Louky střídaly remízky osázené keři. Po levé tlapce za loukou mne doprovázel potůček, který potichu šuměl do dálky. Po pravé tlapce jsem měl remízek a za ním pořádný kopec s další loukou. O kus dál před sebou jsem merčil vodní nádrž, kterou tu před lety vybudoval člobrda.

Cesta mi utíkala krásně od tlapek. Nevěděl jsem, kam koukat dříve. Co chvilku jsem uslyšel ptáčka, co chvilku jsem našel stopu místního kámoše. Ať již stopu srnky nebo stopy po přítomnosti zajocha, vždy jsem měl z nálezu velkou radost. Jakpak by také ne, když v poslední době potkávám stopy kámošů převážně v lesích.

Už ani nevím, jak dlouho jsem tlapkal, když tlapky změnily směr. Opustily cestu, po které mne dosud nesly a daly se do běhu. Než jsem se nadál, už jsem svištěl po louce s větrem o závod. Ušadla mi vlála na kebuli, chvost vyrovnával zatáčky a famfrňák větřil voňavoučké místečko kdesi přede mnou. Jen člobrdice mému tempu nestačila, tak jsem se k ní musel co chvilku vracet, abych se od ní mohl vydat ještě rychleji ke svému cíli.

Svištěl jsem s větrem o závod a famfrňákem v pohotovosti. Louku jsem měl před sebou. Po levém boku mne občas poškádlila větev keře z místního remízku. Velkou pozornost jsem jí však nevěnoval. Stále jsem hledal místečko, které vonělo do dálky.

Jak jsem tak svištěl podél remízku, louka se pomalu začala měnit. Čím silnější vůně místečka, které jsem hledal, byla, tím byla louka podmáčenější. Od tlapek mi začala odletovat vodička a než jsem se nadál, měl jsem celé bříško mokré. To mne ale neodradilo. Vzdálil jsem se kousek od remízku a pokračoval stále za omamnou vůní. V místech, kde remízek končil, jsem se zastavil. Musel jsem počkat na člobrdici.

Zastavil jsem u potůčku a pořádně se rozhlédl kolem sebe. To, co očadla zmerčila, byla nádhera. Nedaleko ode mne se do potůčku vléval další potůček. Za potůčkem rostly vysoké stromy. V místě před soutokem potůčků rostla na bahýnku travička. Ve vysoké travičce se ukrýval domeček. Domeček v mé velikosti.

Najednou mi doštěklo, že to je přesně to místečko, které hledám. Bahýnko přímo přede mnou vonělo do dálky. To, že bude ukrývat i nádhernou dřevěnou studánku, to by mne na začátku cesty nenapadlo.

V létě by to byla parádní procházka. To bych svištěl kupředu vodička nevodička. Ale v zimě? To se musí jinak. Naštěstí netrvalo dlouho a objevil jsem sotva znatelnou pěšinku. Již s člobrdicí po boku jsem se vydal ke studánce.

Pěšinka, po které jsem s člobrdicí tlapkal, mi mlaskala do rytmu kroků. Nebylo vůbec snadné se na ní udržet. A dostat se suchou tlapkou ke studánce? To bylo skoro nemožné.

Až ke studánce jsem nedotlapkal. I člobrdice raději zůstala v bezpečné vzdálenosti. Zem pod tlapkami se mi hýbala a nebylo to vůbec příjemné. Ale studánka, ta byla krásná. I místo na kterém jsem studánku objevil je krásné. Jen je třeba vyrazit k němu v teplejších dnech.

 

 

Dřevěnou studánku najedete u remízku mezi loukami. Dojdete k ní pěšinkou, která vede od polní cesty. Okolí studánky bylo v době naší návštěvy značně podmáčené a ve studánce moc vody nebylo. Na místě s nejvyšší pravděpodobností nikoho nepotkáte.